Zklamání z těsně uniklého zlata bylo patrné, přesto v jeho slovech převládala hrdost. Trenér Lukáš Procházka po finálovém utkání neskrýval emoce. Stříbrná medaile bolela, protože tým byl velmi blízko nejvyšší mety, zároveň však dobře věděl, jak náročnou cestu jeho svěřenkyně za tímto úspěchem urazily.
„Bolí to,“ přiznal otevřeně krátce po skončení zápasu. „Když jste tak blízko a vidíte, že holky na hřišti nechaly úplně všechno, tak to zamrzí. Na druhou stranu jsem na ně strašně pyšný.“ Jeho slova vystihla náladu celého týmu – smutek z prohraného finále se mísil s vědomím, že výkon měl parametry špičkového sportu.
Procházka vyzdvihl především soudržnost kolektivu a schopnost zvládat těžké momenty turnaje. Tým podle něj ukázal charakter, bojovnost i mentální sílu, díky nimž se dokázal dostat až do finále. Právě tyto vlastnosti považuje trenér za klíčové pro další vývoj hráček.
Stříbro tak není jen výsledkem jednoho zápasu, ale potvrzením dlouhodobé práce. I když teď převládá bolest z nevyužité šance na zlato, s odstupem času může být tento úspěch vnímán jako důležitý krok vpřed. A jak sám trenér naznačil, zklamání jednou odezní, ale hrdost na tým zůstane.