Kdyby vám na začátku sezony někdo řekl, že stíhačku v Östersundu zvládnete jen se dvěma chybami na šestém místě...
....tak bych nejspíš reagovala: Nech si tyhle myšlenky na Hochfilzen, tam bych tomu i mohla věřit, ovšem v Östersundu ani omylem.

Navíc když trať zrovna nedrží a trochu se boří, což vám nikdy nevyhovovalo.
Ale naštěstí byla pro mě o poznání lepší, protože podklad zhutněl. Sice to pořád byla brzda, dělalo se mejdlo, ale pod nohama byla docela tvrdá a jelo se mi o dost líp než ve sprintu, kdy jsem z běhu nebyla nadšená.

Když nyní ještě jednou postupně projedeme celý závod, zkuste říci, co jste si v jeho klíčových fázích vždy pomyslela. Začněme úvodní čistou ležkou.
Začala jsem střílet rozvážněji, přesto tam byl jeden kalibr. Tak si říkám: Teď jsem měla docela štěstí.

Druhá ležka byla znovu za nulu, navíc rychlá, za 24 sekund.
Při ní jsem vůbec netušila, jak jsem to udělala. Opravdu mi sedla, v poloze jsem se cítila dobře. Ani jsem nevnímala, že jsem tak rychlá, prostě jsem nějak střílela, terče padaly – a bylo to pěkný. Vyrážela jsem na trať a překvapeně koukám, že holky přede mnou ještě střílí.

Najednou jste jela pátá. Načež přišla první stojka, s jedinou chybou hned při prvním výstřelu. V porovnání s ostatními stále dobrá bilance.
Přitom jsem z té stojky byla dost nervózní. Přijížděla jsem na stadion a zmocňovaly se mě podobné pocity jako při štafetě, že se mi před stojkou klepou nohy. Hlavou mi mihlo: Kdo ví, jak to dopadne, půjdu si asi zakroužit. Moc nadějí jsem si nedávala a říkala jsem si: Asi tak za tři to čekej. Nedala jsem hned první ránu, identicky jako ve sprintu byla příliš nahoře. Ale jsem moc ráda, že jsem se tou chybou nenechala vyhodit z rytmu a úplně v klidu, jako by se nic nestalo, jsem odstřílela dobře čtyři další rány.

Stejný příběh se potom opakoval na poslední stojce.
Už od třetího kola jsem trochu ztrácela síly na trati. Hlavně jsem se snažila dbát na to, aby se mi nestalo totéž co ve vytrvalostním závodě, abych byla na poslední položku koncentrovaná navzdory citelné únavě. Tušila jsem, že při té položce může chybovat úplně každý a že to bude dobré, když ji zvládnu solidně. Což se mi povedlo, z čehož jsem měla obrovskou radost.

A přišlo závěrečné kolo a boj o šesté místo i rozšířené pódium.
To bylo šílené. Vyjížděla jsem ze stadionu sedmá, viděla před sebou (o čtyři sekundy) Halvarssonovou a pomyslela jsem si: Třeba to ještě půjde. Jenže ten kopec po střelnici je dlouhý, ona už byla na horizontu a jen se mi ještě víc vzdalovala. V tu chvíli jsem se začala otáčet a spíš zjišťovat, jak vypadá situace za mnou. Říkala jsem si: sedmé místo je super, i do desítky to bude skvělé, hlavně to nějak udrž. Nevěřila jsem, že se Halvarssonové mohu přiblížit.

Přesto jste ji dostihla.
Ve druhé polovině okruhu mi to jelo o dost líp a zvládla jsem tenhle úsek líp i po technicko-taktické stránce. Po dvou sjezdech jsem se vždycky nechala vyvézt dostatečně daleko, abych si získanou rychlost přenesla do prvních odpichů. A pod druhým mezičasem jsem najednou Halvarssonovou docvakla. Čekala jsem, že se bude bránit, ale v obrátce nad stadionem, kde se většinou předjíždět nedá, jsem ji dokázala objet a předjet. Zjevně jí došlo ještě víc než mně a já v sobě naopak vydolovala nějaké síly. Do cíle to pak byl z mé strany víceméně hladký průjezd.

Zatímco Švédka sprint předčasně vzdala, když usoudila, že na vás nemá.
To jsem ještě nepatrně kontrolovala, i když nade mnou zároveň svítily hvězdičky a říkala jsem si: Hlavně ať už jsem v tom cíli.

A najednou tu byl.
Říkala jsem si: Ačkoliv se to po většinu posledního kola nezdálo, dokázala jsi to. Asi se ještě trochu projevily i mé staré sprinterské vlohy, ačkoliv nešlo o klasický finiš. Jo, dobrý závod to byl.

Hlavně dojet šestá nikoliv ve sprintu, ale ve stíhačce, je pro vás úplně novým zážitkem.
Jo, pro mě úplná senzace a překvapení. Základem byla dobrá střelba, bez té by to nešlo. Jak jsem říkávala, byla jsem expert na stíhačky v tom smyslu, že jsem se v nich vždycky posouvala vzad. A tentokrát to šlo i vpřed, což mě hrozně potěšilo. Na obrátkách jsem vždycky kontrolovala další holky a pořád mi připadalo, že je závod děsně nasekaný, takže každé zaváhání by bylo znát.

Byla to vaše první stíhačka v kariéře se střelbou za dva. Lépe jste ji ještě nikdy nezvládla.
Ve čtyřpoložkových závodech jsem měla svůj rekord za dva z vytrvalostního závodu v Canmore. Jedinkrát v životě. Potom až teď.

Vylepšila jste i své dosavadní výsledkové maximum ve stíhačce, jímž bylo 12. místo.
Také tady v Östersundu, že jo? Předevčírem jsem si procházela staré výsledky a právě jsem narazila i na tenhle závod. To byl jeden z mých světlejších okamžiků, které jsem tady měla. Ale když jsem si procházela výsledkovku z roku 2016, říkala jsem si: Hmm, tahle už nezávodí, tahle taky ne a ta taky ne. Ale tady, Lisa Theresa Hauserová, s tou to pořád společně táhneme.

A jak jí to jelo, poprvé v životě stíhačku vyhrála.
Právě. Potěšilo mě, kolik zkušených žen na rozšířeném pódiu bylo.

Takže teď bude Östersund po Anterselvě a Hochfilzenu vaším třetím nejoblíbenějším střediskem?
Já mám Östersund paradoxně ráda speciálně v tuto dobu, protože tu vždycky dělám ve volném čase skvělé vánoční nákupy. Svěťák ve velkém, 50tisícovém městě, je přece jen v tomhle směru něco jiného než na dalších štacích někde v horách. Ale za to, jak je tady na střelnici často nevyzpytatelný vítr, samozřejmě Östersund ráda nemám.

Ve třech individuálních závodech jste v úvodním pohárovém kole dvakrát zastřílela na vaše poměry výborně, navíc se vám povedla i ženská štafeta. Co se z takového vstupu do sezony dá vzít?
Je to dobrá zpráva. Nejvíc má podle mě na té bilanci podíl štafeta. Mě výsledky ze štafet vždycky vnitřně tížily a rozhazovaly mi střelecké sebevědomí. Jakmile se mi tady povedla, moje nálada byla rázem úplně jiná. Byl to i klíč, proč jsem se v Östersundu celou dobu cítila ve střelbě sebejistě.

Zároveň jste si chválila i nový úchop, který jste s trenérem Dostálem vymysleli.
I podle toho, co vidím na videu, teď mé zápěstí při střelbě vypadá stabilněji. Naměřili jsme přesně podle pravidel, jaký je maximální možný povolený rozměr úchopu, a určitě mi změna prospěla. Na videích je vidět, že se sice ramenem trochu rozhodím, ale rozhodně už ten pohyb tolik nepřenáším do zápěstí, jako když jsem jím vždycky švihla tak, že jsem ránu poslala někam jinam.

Nyní jste tedy nabrala střelecké sebevědomí, ale hned po závodě jste současně ujišťovala, že zůstanete nohama pevně na zemi.
Na to už jsem dostatečně zkušená. I ve svém okolí jsem zažila, jak následné pády někdy bývají na hubu. Takže nechci, aby to bylo ve stylu první vyhrání z kapsy vyhání. Pořád jde o biatlon, každý víkend jsou závody jiné a rozhodně nemohu nabýt dojmu, že rázem jsem vyléčená a umím střílet. Musím se teď víc zaměřit, abych se nenechala unést dojmem, že dál už určitě popluju na dobré vlně, a abych přestala vnímat realitu. Obzvlášť když se přesouváme do Hochfilzenu.

Kam jste se vždycky těšila.
Což platí dál. Sice předpověď nevypadá kdovíjak, ale už jen to, že budeme mít v Hochfilzenu delší den a občas sluníčko, přidá na náladě.

Když si vzpomenete na vaše páté místo v hochfilzenském sprintu v roce 2015, při vaší první plnohodnotné pohárové sezoně, napadne vás: To už je strašně dávno?
Vůbec ne. Mně to všechno probíhá strašně rychle. Vůbec nechápu, že už tolik let mám průběh roku víceméně pokaždé stejný. Pořád mi připadá, že jsem biatlon teprve začala dělat, že jsem ta juniorka, která na běžkách dobře sprintovala. A přitom jsem biatlonistkou skoro patnáct let.

Takže byste si klidně dala dalších patnáct?
Neee, takhle to vůbec nevidím. Ale podobně to mívají i další starší závodnice. Mladší sice přicházejí, ale jak neustále žijete uvnitř té biatlonové komunity, zapomínáte si uvědomovat, že jste o tolik starší – a měly byste být i odpovědnější.